Pohádka o jedné zahradní slavnosti a zvýšení daní z nemovitosti.

Jak může dopadnout zahradní slavnost, když se někdo rozhodne udělat velkolepou hostinu a nedomyslí vše. Vše by mělo mít svá pravidla hry a jasnou organizaci bez dopadu na daňové poplatníky.

Byla jedna vesnice v dalekých zemích, kde bydlel ctihodný a vážený občan se svou rodinou. Byl úspěšný, dařilo se mu v jeho podnikání. Byl velkovýrobce uzenin. V centru vesnice měl velkou usedlost s velkou zahradou. V obci byl vážený, neboť občas přispěl na různé obecně prospěšné věci, jako bylo veřejné osvětlení, hasičská zbrojnice apod. Manželka se věnovala personální politice v  jejich firmě a vlastně i v obci. Konec konců i pan starosta byl tak trochu jejich člověk.  Dařilo se jim tak dobře, že si jednou manželka usmyslela, že uspořádá charitativní zahradní slavnost. Uzenin měli na skladě, že by to uživilo pár vesnic v okolí. Tak na jeden podzimní den babího léta vyhlásila  do okolí, že pořádají grilování klobás, stejčků  a dalších pochutin. Přijďte všichni, kdo máte hlad a chuť. Jídla a pití máme dost. Hosté se pozvolna začali scházet. Manželka z toho měla velkou radost. Lidem to velice chutnalo a rodině se plnil charitativní sen. Všichni nám budou děkovat, získáme obecné uznání a jistě to pomůže i obchodu. Není nad pozitivní public relation.

Jenomže to by lidé nesměli být lidmi se vším, co s námi souvisí. V širokém dalekém okolí se šířila zvěst, že v té vísce v dalekých zemích je velká žranice a zadarmo.  Zahrada se postupně plnila. Někteří návštěvníci si postavili na zahradě i stany. Přijíždělo stále více hostů. Starosta musel často řešit i malé dopravní kolapsy. Rozhodnul se, že nařídí místnímu fotbalovému klubu, aby dal k dispozici hřiště pro parkování vozidel návštěvníků. Postupně se hřiště  zaplnilo a začaly se plnit i další veřejně přístupná prostranství. Uzenářský mejdan nebral konce. Všechno ale má své meze. Zásoby uzenin a pití se tenčí,  přísun hostů neslábne a meze asi nemá. Na zahradě roste napětí.  Dříve příchozí hosté začínají relaxovat a nově příchozí se dožadují plnění. Máme chuť i hlad, tak nám noste.  Napětí roste i ve vesnici. Ta není vůbec připravena na nápor hostů. Ulice se plní zaparkovanými auty, návštěvnický dav přestává rozlišovat mezi hostitelem a místním vesničanem. 

Začaly vznikat i drobné potyčky. Jednou způsobené tím, že se návštěvníci dožadují pochutin i od běžných obyvatel, vesničanů. Podruhé tím, že místní se nemohou dostat ze svých nemovitostí na běžnou procházku či do zaměstnání. V řadách návštěvníků se objevují aktivisté, kteří se ujímají organizování nátlaku na ctihodného uzenáře a jeho manželku, aby ve své pohostinnosti přidali. Jinak  že si pro své občerstvení dojdou. Ctihodný velkouzenář už začíná větřit, že něco není v pořádku a že se původní charitativní záměr začíná jeho manželce organizačně vymykat. Postupně v něm zraje rozhodnutí. Kdo uteče, ten vyhraje. I manželka už si s celou řadou problémů neví rady a tak vyrukuje na starostu, ať zjedná pořádek. Starosta, tak trochu její člověk, si ale také moc neví rady. Mám jen dva obecní policajty a ti to nezvládnou, říká.  Na posily nemám peníze. Tu osvítí manželku velkouzenáře nápad, jak peníze rychle získat. Máme přece nejnižší daně z nemovitostí v celém okolí. Starosto, okamžitě vydej výnos, že je nutné daně ztrojnásobit.  Oběhneš vesnici, vybereš peníze a sjednáš pořádek. Sama šla hned příkladem a peníze složila do obecního prasátka. Několik obyvatel se přidalo a také do prasátka nasypali. Další by se rádi zbavili problémů, neradi na daních přidali, ale peníze mají v okresní bance a tam se nedostanou. Nemohou opustit svůj, auty a návštěvníky, zatarasený domov. Velká většina vesnice však zvýšené daně odmítla platit s tím, že nikoho nezvali, problémy nevyvolali.  Ať si  vše zaplatí velkouzenář. To on způsobil kolaps. Jak k tomu přijdeme my, kteří za to máme zaplatit.

A jak to všechno v té pohádce dopadlo?

Velkouzenář a pár jeho kamarádů vesnici opustili jako mexičtí bossové podzemní chodbou první. Přejedení návštěvníci postupně obsadili nemovitosti původních obyvatel, aby si po velké žranici odpočinuli. Ti ještě nenasycení vyjedli zbytkové zásoby velkouzenáře i místních obyvatel.  Některým původním vesničanům se také podařilo utéci podzemní chodbou, než se pod návalem zcela zhroutila.  Starosta s manželkou velkouzenáře marně běhali s obecním prasátkem. Daně nevybrali, protože nemovitosti již obývali pouze návštěvníci a ti daňovými poplatníky přece nejsou. Obyvatelé sousedních vesnic přesvědčili své starosty, aby na hranicích katastru oné  vísky, v dalekých zemích, postavili zdi, bránící šíření podobných nápadů. A tak tam žijí možná dodnes. 

Jak  může dopadnout zahradní slavnost, když se někdo rozhodne udělat velkolepou hostinu a nedomyslí vše. Pozve návštěvníky na velkou žranici, ale neřekne, kolik hostů může přijmout, pro koho je pozvání určeno, kdy akce začíná a kdy končí. Vše by mělo mít svá pravidla hry  a jasnou organizaci bez dopadu na daňové poplatníky.